Stranky farnosti sv.Ludmily

Cesta do Dobré vody :

Pěší cesta na Hostýn (červen, 30 km) nás natolik nadchla, že jsme se o prázdninách rozhodli vydat na další putování, tentokrát na jih Čech do Dobré Vody. Předpověď počasí nebyla nejlepší, leč přesto se našlo devět odvážlivců, kteří s baťohem a spacákem chtěli ujít kolem 28 kilometrů, spát jednu noc na faře a druhou v seníku.

V pátek 28. července jsme se sešli na Hlavním nádraží v Praze. Vlakem jsme směřovali do Českých Budějovic a potom autobusem do Trhových Svin, kde nás na faře čekal P. Ondřej Huječek, tamnější kněz a administrátor farnosti. Nebyli jsme jediní, kdo faru využili k nocování. Jedli jsme a spali ve farní knihovně. Po novém dni jsme opravdu usilovně toužili, neb někteří z nás si tu noc spokojeně pochrupovali.

Sobota ráno (29. 7.): Jít z Trhových Svin do Dobré Vody? To myslíte vážně? Víte, že se tam dá dojet autobusem? Věděli jsme. Honza s Filipem rozbalili mapu a prohlásili, že turistická cesta tam v každém případě vede, takže se vyráží. Michal s Karlem s nimi souhlasili. Ženám nezbylo než se vydat po stopách mužské většiny.

P. Ondřej Huječek nás provedl původně opevněným kostelem, ukázal nám tajnou pokladnici předků, kterou ale stejně každý nepřítel objevil. Odtud jsme zamířili k Nejsvětější trojici, poutnímu místu za městem, které volá po opravě. Ukázalo se, že se smyslem pro orientaci je to s námi horší a to jsme ještě netušili, že dojdeme k místu, kde se značení ztratí nadobro.

Procházeli jsme houbařským rájem. Štěpánka trpěla, marně jsem se jí snažila vysvětlit, že houby nebude kde zpracovat a že je před ní ještě 25 km. Alespoň některé úlovky se rozhodla sbalit do batohu.

Sobotní poledne: Rychlost naší výpravy udávala Zoška s Eliškou. Zoška měla navíc krásně žlutou krosnu, takže byla pro zadní voj skvělým orientačním bodem. Leč počasí selhalo. Tak dlouho jsme sami sebe přesvědčovali, že se jedná o lehkou letní přeháňku, až jsme zcela promokli. Od této chvíle se pláštěnky staly jednou z našich největších cenností a opevněný Žumberk vysněným místem, kde mají teplé jídlo.

Vyrážíme na další cestu. Znovu prší. Již ale víme jak na to - bereme si pláštěnky. Ztrácíme se. Nejsme sami, potkali nás lidé na kolech, kteří mají stejný problém. Ztrácí se postupně také Filip, Honza, nakonec i Michal, který na nás volá, že pánové našli značku. Jsme zachráněni. Děkujeme Ti, Pane! Přestává pršet. Zoška je ve sporu s Honzou. Dohadují se, zda je dobré chránit mokré boty před dalšími loužemi. Trošku se musím usmívat, mám totiž dvoje a doufám, že ty druhé se mi nenamočí. Skvěle je na tom také Svatava, zvolila na cestu lehké sandály na podpatku. Jejich jediná výhoda je, že rychle schnou.

Sobotní odpoledne: Blíže se čtvrtá hodina. Zdá se mi, že se vlečeme. Míjíme Muzeum míru, kam nikdo nechtěl vstoupi po zjištění, že po zaplacení 30 Kč uvidí jednu místnost, jak ji zanechali prchající Němci. Štěpánka se již po několikáté ptá, jak je to ještě daleko. Dopouštím se omylu, neb tvrdím, že má polovinu cesty za sebou. Poznání pravdy je pro ni sice po chvíli zdrcující, ale šlape dál.

Přicházíme k zvláštnímu značení: Vzhůru do kopce. Prší opravdu hustě a Honza nechce věřit, že se tomu mírnému stoupání nevyhne. Podléhám euforii. Přestává pršet. Sundavám si kapucu. Nevnímám batoh na zádech a křičím: Duha. Nad námi je duha. Znamení Hospodinovy smlouvy. Jsme nadšení. Co na tom, že mokré tělo se pod pláštěnkou paří. Vidíme duhu a jsme nahoře. Kolem dokola není živáčka.

Připozdívá se: Procházíme krásným lesem. Mlčíme. Filip se nás snaží přemluvit ještě k jednomu stoupání. Má to být zkratka. My ženy zaujímáme rezolutní stanovisko: Ne. Hojná Voda má být na dosah. Váhám, zda ubytování v seníku, které nám jedna paní telefonicky přislíbila bude dnes večer to nejpříhodnější, po čem toužíme.

Hojná Voda: Je něco mezi 19 a 20 hodinou. Jsme unavení. Paní odjela, ale její manžel má pro nás dobrou zprávu. Na seník je špatné počasí, přespíme u babičky. Pane, děkujeme Ti za dobré lidi, které jsme potkali. Jsme unavení. Má výzva, že Dobrá Voda je odsud slabé 2 km a že bychom se k ní mohli jen krátce podívat, zůstává bez odezvy - dávají přednost teplému jídlu v hospodě 2 minutky od nás.

Neděle ráno (30. 7.): Nevíme o nikom, kdo by rušil náš noční spánek. Odcházíme do Dobré Vody k Panně Mariii Dobré rady. Je krásné ticho. Usedáme do kostelních lavic, kam nás pustila zdejší řádová sestra. Ticho je ještě hlubší ...

Miříme na mši svatou do nedalekého městečka. Malý kostelík praská ve švech. Je to opravdová slavnost. Zpívá se ze zpěvníku Hosana a Pán je tak blízko. Cítím neuvěřitelné souznění a lásku, která kostelíkem proniká dál. Hovoří o ní také kněz z řádu servitů, který sídlí v Nových Hradech.

Nedělní odpoledne: Nové Hrady jsou zaplněné sluncem. Vítá nás tichý klášter. Duše je občerstvena, nyní něco pro tělo. Většina z nás sdílí s Karlem přání dát si někde kávu a laskominku. Konečně je před námi cesta do Prahy.

Odjezd: Opět prší. Dokonce bouří. Lidé vozí košíky hub a nám končí víkendové putování. Jsem ráda, že putování jen tak rychle neuteklo. Když totiž člověk šlape kilometr po kilometru hezky pěšky, má paradoxně mnohem více času přemýšlet, než pádí-li kolem krájina nezadržitelnou rychlostí. Všimne si spousty detailů, popovídá si s lidmi, které navíc zažívá v různých situacích. Doufám, že toto naše putování nebude poslední.

Iveta Czerná

Domovská stránka
	Farní kronika