Plakát k představení
Jerzy Grotowski
narozen 1933, Polsko
Teoretik divadla, režisér, pedagog, tvůrce herecké metody.
V letech 1951–55 studoval herectví na krakovské PWST, 1955 byl posluchačem moskevského GITIS, v letech 1956–60 studoval režii v Krakově. Zabýval se "systémem" Stanislavského, zajímal se o jógu a orientální divadlo. Jako režisér debutoval 1957 Židlemi Eugéna Ionesca v divadle Teatr Stary; 1958 uvedl hru Jerzy Krzysztoně Bogowie deszczu / Bohové deště v Krakově a poté v divadle Teatr 13 Rzędów, které vzniklo pod patronací Domu uměleckých svazů v Opoli. 1959 ještě režíroval v Krakově Strýčka Váňu A. P. Čechova a na podzim se ujal vedení Divadla 13 řad. V říjnu 1959 uvedl Orfea Jeana Cocteaua; 1960 Kaina G. G. Byrona; Mystérii Buffu Vladimíra Majakovského; Šakuntalu indického dramatika Kálidáse; Fausta J. W. Goetha ve scénografii Piotra Potworowského v Poznani. Připravil také dvě montáže textů a dokumentárních filmů. V sezóně 1961–62 inscenoval Dziady podle Adama Mickiewicze a Kordiana Julia Słowackého, v říjnu 1962 s Józefem Szajnou první verzi Akropolis podle Stanisława Wyspiańského. V té době divadlo změnilo název na Teatr Laboratorium 13 Rzędów.
Další tvorbu Grotowského lze rozdělit na tři etapy. V první byl režisérem a pedagogem, v druhé inspiroval a provokoval herce a žáky k samostatným projevům, ve třetí se stal duchovním vůdcem paradivadelních experimentů. Hlavním cílem první etapy byla proměna forem tradičního divadla, zkoumání vztahů mezi literaturou (dramatem) a inscenací (Orfeus, Kain), jevištěm a hledištěm (Kain, Šakuntalá, Dziady, Kordian), divákem a hercem (Dziady, Kordian). Od inscenace Šakuntaly spolupracoval s architektem Jerzy Gurawským, který vypracoval pro každou režii konkrétní uspořádání divadelního prostoru a členění jeviště a hlediště tak, aby mohl režisér zapojovat diváky do spoluakce: v Dziadech byli účastníky obřadu, v kordianovi pacienty psychiatrické léčebny, kam byla hra situována, v Tragické historii doktora Fausta podle Christophera Marlowa (1963) tvořili klášterní auditorium, kterému se Faust zpovídal ze svého života. Výsledky těchto experimentů ale přivedly Grotowského k názoru, že divák nedokáže bezprostředně reagovat, dostane-li se do bezprostředního vztahu s hercem. Posledním představením v Opoli byla Studie o Hamletovi (rovněž podle Stanisława Wyspiańského) 1964.
V druhé etapě mezi Akropolis a Apocalypsis cum figuris rozvíjel Grotowski ideu tzv. chudého divadla a stal se předním reprezentantem nových tendencí moderního divadla. Esej Ku teatrowi ubogiemu / K chudému divadlu (název zvolil Eugenio Barba pro knížku studií v angličtině, která vyšla poprvé 1968 a poté v mnoha jazycích) zveřejnil v časopise Odra 1965 po přestěhování souboru do Vratislavi, po nastudování 4. verze Akropolis a 1. verze představení Ksiązę Niezłomny / Vytrvalý princ podle Pedra Calderóna a Julia Słowackého. Tím skončila etapa práce s dramatem a jeho interpretací i s tvorbou inscenací, které se měly stát uměleckými díly, i s povrchními pokusy, které se snažily nalézt rituál "bez společné víry". Jediným argumentem existence divadla se stal herec, ale tentokrát nešlo o jeho hru, nýbrž o jednání jako z pracoval a žil v USA a od r. působ obnažování a existenciální "oběti". Tyto předpoklady se snažil uskutečnit ve dvou posledních inscenacích – Vytrvalém princi (1965) a Apocalypsis cum figuris (1968).
Třetí etapa započala v 70. letech a má vztah k cestě Grotowského na Východ, kdy po jeho návratu došlo k důslednému dotažení dosavadní redukce či negativní metody, jež nakonec vedla k překročení hranic divadla a snaze rozvíjet akci "svátku". Divadlo bylo podle něj v té době institucí, produkující díla, jež se stávala předmětem obchodu, proto už neodpovídalo potřebným současného diváka, kterému naopak chyběla nezištná setkání a slavnosti. Ideu "svátku" zveřejnil na konferenci v New Yorku v prosinci 1970 a pak následovaly programy v USA zvané Special Project, které se formou nejrůznějších setkání konaly v Polsku, USA, Francii, Itálii aj. Od r. 1979 rozvíjel program s názvem Teatr Żródeł / Divadlo pramenů, kde mělo docházet ke spojení člověka se světem přírody a který obsahoval výzkum technik, jež by umožňovaly nalézat ztracenou identitu člověka.
Od r. 1982 pracoval a žil v USA a od r. 1985 v Itálii, kde v městě Pontedero vzniklo Centro di lavoro Jerzy Grotowského, organizující mezinárodní stáže a setkání souboru. Jerzy Grotowski zemřel ve vesnici nedaleko Florencie 14. ledna 1999 ve věku necelých 66 let.
Małgorzata Semil, Elzbieta Wysińska: Slovník světového divadla 1945–1990
(vyd. Divadelní ústav, Praha 1998)
Další informace: http://respekt.inway.cz/908-19a.htm